Kde sde stala chyba
Jak se vlastně v mysli Putina zrodila pomýlená doktrína o jakési „denacifikaci“ Ukrajiny a dalších šílenostech, jenž skončilo vojenským napadením suverénního státu, vražděním civilistů a k rétorice, která si v ničem nezadá s Hitlerovsko-Goebblsovskou propagandou? Kdy nastal ten moment, že ruský vůdce a jeho klaka začali být přesvědčeni, že mu demokratické i méně demokratické státy dovolí vše a že se ho budou bát? Tento jeho myšlenkový proces byl asi dlouhý, postupný a má jistě i své historické konsekvence.
K tomu, aby se lidský mozek dostal do tohoto stavu, kdy padne rozhodnutí „už můžu vše“ je potřeba impuls, finální impuls. A kde se ten impuls vzal u Vladimíra Vladimíroviče Putina? Jedna z teorií zní, že zásadní bylo období od března roku 2020 do března roku 2022, tedy době probíhající epidemie Covidu 19.
Co se stalo?
V Číně koncem roku 2019 zmutoval vir „chřipky“. Zda přirozeně u netopýra nebo v laboratoři při výzkumu léku proti AIDS, jak někteří tvrdí, je zcela jedno. Začal se šířit a i inteligentnímu laikovi bylo zcela zřejmé, že se vir rozšíří po celém světě a několik miliónů lidí na planetě zemře. To je fakt. Mnoho lidem bylo ale také jasné, že vir lidstvo nevyhubí a za pár měsíců bylo dokonce jasné, že nebezpečný je virus hlavně pro staré a nemocné. Tady čistě z hlediska evolučního vývoje lidstva se neděje nic hrozného.
Co se ale stalo doopravdy?
Nastalo období absolutní světové hysterie. Vlády zemí se pod nátlakem především egoistických a mnohdy psychopatických odborníků z řad imunologů a epidemiologů (u nás např. Flégr) rozhodli pro zavedení dosud nevídaných omezení a restrikcí, v rámci tzv. „boje“ o zdraví a životy občanů. Tyto vládnoucí elity neuměli vyhodnotit rizika, příčiny a následky, dali na rady mediálně a verbálně zdatných a příležitost vycítivších odborníků a konaly. Sílilo v nich falešné přesvědčení, jenž by se dalo shrnout do zvolání „My jsme Bůh“. Přestali poslouchat oponenty, dali na rady lidí co „přišli a neměli přijít“ a naopak. Začali činit rozhodnutí „k ochraně životů“. Jak řekl jeden náš vládnoucí politik: „zachránili jsme tisíce mrtvých“.
Hysterické a mnohdy zcela nekompetentní rozhodování politických vládnoucích světových elit mělo za následek zavádění nouzových stavů, v jejich rámci pak mnohdy aplikování neadekvátních a z dnešního pohledu zcela prokazatelně nesmyslných opatření v podobě různých uzavírek ekonomiky a omezování podnikání, v důsledku čehož docházelo k narušení dodavatelsko-odběratelských vztahů, zákazů volného pohybu lidí (v ČR například zákaz cestování mezi okresy), neopodstatněné omezování občanských svobod, atd. atd.
Logicky následoval odpor části občanů (asi 50%) a vlády začaly ještě více „utahovat šrouby“. Následovalo omezování svobody myšlení, umělecké svobody, lidé, kteří demonstrovali nebo se vymezovali proti opatřením, odborníci z oboru, právníci, ale i běžní lidé – občané, jenž měli jiný názor byli ostrakizováni a verbálně napadání v mainstreamových médiích. Média naopak, hlavně internetová, zase vycítila svoji šanci na zviditelnění a mladí „novináři“ především levicově a ekologicky smýšlející „blogeři s názorem“ naopak vycítili svoji příležitost – VYNIKNOUT a také VYDĚLAT.
A stroj se rozjel. V demokratických státech jako Austrálie, Rakousko, Holandsko, Nový Zéland, Cananda a dalších docházelo k zatýkání demonstrantů, k udělování vysokých pokut, k policejní brutalitě a dalším restrikcím jako například blokování bankovních účtů (Canada) blokování webů, zákazu publikování opačných názorů na sociálních sítích, blokování účtů a dokonce ke střelbě do vlastních občanů gumovými projektily (Austrálie). To vše pod ideologickým étosem „páchání dobra“ – ochrany zdraví a života občanů – vedlo k vytváření a šíření skutečných konspiračních teorií, jež zaplevelily hlavně sociální sítě a čehož pochopitelně využili i nepřátelské země jako Rusko nebo Čína.
Čína také rychle pochopila, že když je obviňována z toho, že vir se začal šířit z Číny, musí být hlavním „bojovníkem proti viru“ a zavádět ještě větší restrikce než západní země. Na lidech a životech čínskému vedení sice vůbec nezáleží, ale je dobré si zachovat tvář a západní země v restrikcích trumfnout. A tak se nelze divit, že Čína zavedla politiku nulové tolerance a my můžeme ještě dne 7.4. 2022 číst titulek: „Rekordní uzávěra. 26 milionů lidí v Šanghaji nesmí ani na nákup. Lidé umírají hlady“.
Hysterie, pokračuje a symboly se vytvářejí. U epidemie covidu jsou symbolem hlavně „ROUŠKY“. Vládním odborníkům (ani světovým) nevadí, že doposud nebylo řádnou randemizovanou vědeckou studií prokázáno, že zdravý člověk, který má nasazenou roušku, nemůže být infikován virem. Nebylo a ani nemohlo být prokázáno, že tento zdravý člověk by bez nasazené roušky mohl virem nakazit druhého, opatrného, s rouškou. Jinými slovy, že rouška zabrání přenosu viru SARS-Cov-2- Omikron. Přesto je v mnoha zemích rouška doposud povinná a to i při venkovním sportu (Rakousko – lyžování) pod hrozbou pokut a dalších restrikcí (nemožnost cestovat v letadle bez. roušky i když je člověk 3x očkovaný a testovaný). Je vyžadováno nasazení tohoto symbolu dokonce i v případech, kdy je dotyčný prokazatelně zdravý. Každá řádná – randomizovaná – studie musí odpovědět nejen na otázku, do jaké míry rouška chrání před SARS-Cov-2- Omikron, ale také, jak může být nebezpečná. Takovou vědeckou studii nikdo nikdy neprovedl. I mnozí vládní odborníci přiznávají, že rouška je také SYMBOL, jejímž účelem je v lidech udržovat strach a respekt před virem. Každá diktatura, každá ideologie, potřebuje symbol. Hitler měl hákový kříž, Putin má Z a „ochránci“ našeho zdraví mají ROUŠKY. Všichni nějak více či méně vnitřně cítíme ty rozpory, ty jednotlivé nesmyslnosti v nařízeních vládních elit v BOJI proti viru ve všech demokratických zemí. Pamatujete ještě jak na začátku roku 2020 WHO tvrdila, že roušky nejsou proti šíření Covid 19 nic platné, protože, molekuly viru jsou moc malé? Přesto vládám nic nebránilo nic v tom, že nařídily povinnost roušky nosit. Snad jen Švédsko se stalo ostrůvkem „pozitivní deviace“, kde naprostá většina opatření byla doporučená a dobrovolná.
A posledním příkladem politické hysterie je neschválení povinného očkování v Německu.
Titulek v médiích zněl: „Německý parlament po velké bitvě odmítl povinné očkování proti covidu.“ Všimněme si slova BITVA. Co by si asi pomysleli o naší západní morálce a myšlení ukrajinští válečníci, kteří každý den nasazují holé životy i za naši svobodu, kteří nachází každý den desítky mrtvých civilistů v osvobozených městech?
Ale zpráva pokračuje: „Kvůli hlasování musela dokonce německá ministryně zahraničí Annalena Baerbocková na žádost kancléře předčasně opustit jednání Severoatlantické aliance v Bruselu, protože by mohl její hlas v BITVĚ o schválení předlohy chybět. Výsledek jednání je těžkou porážkou nejen ministra zdravotnictví Karla Lauterbacha, ale i kancléře Olafa Scholzeho“ napsal deník Bild.
Tak to je hezké, že němečtí politici ví, kde jsou jejich priority. V době probíhajícího válečného konfliktu a jednání NATO, v době hrozby jaderné války, má Německo jako svoji prioritu svůj očkovací BOJ.
A teď si představme, že tenhle myšlenkový cirkus sledoval (a dosud sleduje), někde v krytu, psychopatický vůdce Putin. Co si asi tak mohl myslet, když viděl ty mediální výstupy, jednání a reakci západních elit na epidemii nebo německý „potlesk“ při budování plynovodu nord stream 2, když četl názory a poslouchal evropské politiky a jejich poradce, vládní odborníky, viděl tu neschopnost a strach? Jaké signály jsme tím jako západ této zemi ZLA vysílali? Sám to kdysi řekl a my jsme ho neposlouchali: „Evropani jsou zhýčkaná a rozhádaná masa nesvéprávných dekadentních vystrašených jedinců.“
Naštěstí neměl pravdu, měl špatný úsudek. Ovšem toto předešlé jednání, vystupování a politika západních demokratických politických elit nás, jako evropskou západní společnost, bude ve svém důsledku hodně bolet. A Ukrajinci za tyto naše chyby bohužel zaplatí vlastními životy. Politik nikdy nepřizná svoje chyby, zvláště, pokud byly fatální.
To je dobré si pamatovat. Hlavně do dalších demokratických voleb, protože politikům je nutném tyto chyby připomínat, ptát se, vyžadovat nejen sliby, ale i závazky, nevěřit všemu co politik říká, jak se tváří a jak vypadá. Jeden český poradce řekl: „Politik nesmí lhát, ale nemůže říkat pravdu“. Je dobré si to pamatovat. Vždyť i taková maličkost, jako je blahosklonné tolerování (tzv. český nechumelismus) například nesmyslného nařízení o nošení roušek zdravými lidmi a nebo tolerování jiných kontroverzních nelogických nařízení omezujících naše svobody, nakonec vede k neadekvátním a špatným rozhodováním vládnoucích demokratických „ELIT“ a ve svém konečném důsledku pak i ke skutečným válkám.